Czech runner

Just another running diary

Pražský půlmaraton

28.3.2015 Pražský půlmaraton – štafeta (3 x 5km + 1 x 6,0975km), čas 01:22:12, 1. místo

RunCzech

Sluneční paprsky trhají zamračenou jarní oblohu. Slunce mi začíná svítit přímo do obličeje. Odkládám si bundu. Je pár minut po poledni a já jsem právě na 10 kilometru Pražského půlmaratonu. Jsem nervózní. Více než obvykle. Před chvilkou kolem mě proběhla vedoucí skupina afrických běžců. Tentokrát nejsou mými soupeři.

Běžím totiž třetí úsek firemní štafety. Pět pekelně rychlých kilometrů v úseku od 10 do 15 kilometru závodu. Naše štafeta, Běžecký klub České spořitelny A tým, je elitní štafetou klubu. Kolegové se minulý rok dokázali umístit na stupni vítězů a i tento rok jsou jejich ambice a očekávání běžeckého klubu nemalé. A já mám pomoci. Nejlépe s časem pod 19 minut. Jenže na konci února jsem si poranil achilovku a byl jsem donucen si měsíc odpočinout od tréninku. Celý měsíc jsem neběhal a teď stojím se zatejpovanou nohou na startu největšího závodu v České republice. Opravdu jsem nervózní.

Týden před závodem jsem po vynucené pauze poprvé vyběhl. Pryč byla lehkost a radost z poctivě naběhaných kilometrů v únorů, kdy jsem se dobrovolně trápil při večerních výbězích ve sněhu a na běžeckém pásu v posilovně. Forma i fyzička zmizela v nenávratnu. Deset kilometrů jsem zvládl v průměrném tempu 4:30/km a navíc achilovku jsem pořád cítil. Možná uštěpačně utrousíte, jako můj kamarád Marek, „Chudáku, tempo jen 4:30.“, ale věřte mi – tohle není tempo hodné člena elitní štafety, který má v plánů běžet na jedné z nejrychlejších půlmaratonských tratí v Evropě.

První úsek štafety běží kolega Petr. Jeden z nejrychlejších a nejzkušenějších běžců klubu. Ptám se ho, jak běžet. „Rozběhni to na 3:35/km a udrž to až do konce“, dostávám jednoduchou ale pravdivou odpověď. Na startu využívá svých schopností a prodírá se dopředu. Prvních pět kilometrů zvládá za 0:19:05.

Druhý úsek běží Jirka. Nejstarší člen štafety a zároveň náš kapitán. Dle jeho instrukcí ho mám očekávat na předávce 36 až 41 minut od začátku závodu. Netrpělivě ho vyhlížím a zároveň si hlídám, zda-li již před námi předala nějaká jiná štafeta. Klubový dres! Ale tohle přece není Jirka?! Pasi! Kolega, který mě doslova „uvařil“ v září na pražské Grand Prix opět výtečně rozeběhl svůj půlmaratonový závod. Zhruba 300 metrů za ním dobíhá Jirka v osobním rekordu 0:19:28. Tep mi okamžitě vystřeluje z klidových hodnot. Na nic nečekám, rozbíhám se a přebírám čip. Moderátorka překvapivě prohlásí do mikrofonu „To už tu máme první štafetu?“.

Ano! S vědomím průběžného prvního místa okamžitě vystřeluji jak raketa – první kilometr mám za 3:15. Tohle jsem přehnal, okamžitě ubírám ze svého tempa. Na druhém kilometru spatřuji v dáli před sebou dres kolegy Pasiho. Snažím se mu přiblížit a postupně předbíhám jednoho vytrvalce za druhým. V této chvíli jsem rád, že mám na zádech připnuto označení štafety. Běžci kolem mě doběhnou do cíle s opravdu nadprůměrným časem okolo hodiny a dvaceti minut, a přesto je v druhé polovině závodu předbíhá jiný závodník vysokou rychlostí. Obdivuju ty, kteří se mě chytnou a drží aspoň pár metrů…

Na čtvrtém kilometru začínám tuhnout. Síly docházejí a mé tempo klesá. Pasi je stále pár desítek metrů přede mnou. „Vydrž to! Kilometr do cíle. To je jen pár minut běhu! Zkus zrychlit a hlavně, ať tě nikdo nepředběhne!“ honí se mi hlavou. Necelý půl kilometr před předávkou míjím v zatáčce klubového trenéra Vláďu a finišmana naší druhé štafety Pavla. Oba křičí, fandí a já zrychluji. Na 15 kilometru dobíhám Pasiho a zároveň předávám štafetu Lukášovi.

Cíl splněn. Nikdo mě nepředběhl. Vrhám se na nejbližší láhev s vodou a balím se do termoizolační fólie. Svůj úsek jsem zvládl za 0:18:56. Teprve necelé dvě minuty po mně dobíhá další štafeta. Odpočívám a nesměle začínám věřit ve vítěžství.

Pražský půlmaratonfoto: Zdenek Krchák

© 2019 Czech runner. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.