4. 6. 2016 1/2Maraton České Budějovice – štafeta (3 x 5km + 1 x 6,0975km), čas 01:19:25, 1. místo
Kdo běžel v městě pod Černou věží, ale nezašel na pivo do Masných krámů, jakoby ani v Českých Budějovicích nebyl.
Tímhle úslovím se řídil náš štafetový výlet do Českých Budějovic. Na poslední chvíli po úspěšných státnicích doplňuji štafetu ve složení Petr Šnábl (alias ostré lokty na prvním a vždy velmi kontaktním úseku), věčně skromného Mílu Bednáře (běhajícího 5km takříkajíc s prstem v nose pravidelně pod 19 minut) a vynikajícího finishera (a bývalého pravidelného účastníka dorosteneckých republikových mistroství) Martina Dvořáka. Náš cíl nebyl o nic skromnější – obhájit loňské vítězství.
V sobotu ráno nastupuji na vlak do Prahy, v poledne přisedám k Martinovi do auta a spolu s dalšími členy běžeckého klubu Pasikem a Danem vyrážíme do bývalého královského města. V rychlém sledu se ubytováváme, vyzvedáváme startovní čísla a míříme doplnit energii (a zahnat hlad) na náměstí, kde se potkáváme s dalšími členy klubu.
Vyměňujeme si zážitky z posledních tréninků a závodů, domlouváme strategii na večer a v rámci štafety spřádáme útok na čas pod hodinu a dvacet minut. To už sedíme v nedaleké cukrárně na kávě a zákusku. Jak to se mnou vypadalo 30 minut před startem se můžete přesvědčit na přiložené fotografii níže. Ideální předzávodní atmosféra.
Běžím druhý úsek. Na předávku to mám z hotelu zhruba 2 kilometry. Svižnou chůzí se přesouvám na dohled k Jiráskovému jezu. Příjemnou nervozitu střídá mírná panika. Nohy mám jak z kamene. Nejraději bych si sedl, ale musím se připravit. Na Dlouhém mostě střídám klus, rychlejší úseky a běžeckou abecedu.
Petra vyhlížím spolu s jeho ženou Janou. Oba se smějeme, když moderátor oznamuje, že první štafeta tu bude za 5 minut. Očekáváme ho totiž každou chvíli. Smích nás přechází ve chvíli, kdy z davu vystupuje člen jiného týmu, přebírá štafetu a upaluje pryč. Petr nikde. Můj předzávodní plán „sekat“ každý kilometr za 3:40 bere rychle za své. Není nač čekat, musím se do toho opřít a začít snižovat ztrátu od prvních metrů. Petr předává zhruba necelou minutu za první štafetou a 15 vteřin za naším nejlepším klubovým borcem Lukášem (pozdějším devátým Čechem celkového pořadí závodu). Ještě slyším křičet Janu: „Tome, dožeň ten modrý dres!“
V průběhu mého prvního kilometru se přibližuji k Lukášovi na pár vteřin. Snad si ho netroufám doběhnout jen proto, že nechci přepálit začátek. Zároveň koutkem oka vyhlížím na šestém kilometru tetu, která mi slíbila podporu. Když se míjíme, hlasitě křičí mé jméno, zrychluji. Na dlouhé Rudolfovské třídě před osmým kilometrem spatřuji v dáli první štafetu – onen modrý dres. Nacházím orientační bod a dopočítávám ztrátu zhruba 35 vteřin. Sakra. Lukáš se na mě otáčí a naznačuje, ať ho doběhnu. Zkouším to, ale těch propastných pár vteřin mezi námi zůstává.
Před sebou mám více než kilometrový rovný úsek na Nádražní ulici zakončený mírným stoupáním. Teď nebo nikdy.
…
Chybí zhruba 300m do předávky a stále jsme druzí. Jenže již jen o pár desítek metrů. Potřebuju, ne chci, ne musím předat Bedymu štafetu v kontaktu, ať máme šanci zabojovat o vítězství. Přece jsem nejel až z Ostravy kvůli tomu, abychom prohráli o pár vteřin. Poslední sprint, předávka na úrovni druhé štafety a… mířím k nejbližšímu zábradlí. Slečna hbitě odstupuje, ale nebojte se, nebudu zvracet. Jen se musím opřít a vydýchat. Medaili dostávám v předklonu, pořadatelé mě balí do termofólie, v hlavě mám jen jednu myšlenku – jak jen to dneska dopadne?!
Zůstávám chvilku na desátém kilometru. Zdravím se sestřenkou, která čeká na předávku vloženého závodu 2Run, fandím jejímu manželovi Mildovi, plácám si s klubovým předsedou Zdeňkem, povzbuzuji probíhající kamarády z klubu – Standu, Dana a Radka, i všechny ostatní. Jak říká Miloš Škorpil: „Pro mě jsou vítězi všichni ti „bezejmenní“, kteří překonali sami sebe, začali běhat, postavili se na start, vyběhli a dali do toho všechno, co bylo v jejich silách!“
Za těch pár závodů se stalo nepsanou tradicí, že v případě vítězství dobíhá celá štafeta do cíle zároveň. Nelením a vyklusávám směrem k náměstí. Po cestě potkávám Bedyho. Netrpělivě se ho ptám na průběh jeho úseku. Zvládl ho s přehledem. Průběžného prvního místa se ujal hned po předávce, na 14 kilometru předběhl i pozdější českou vítězku závodu Petru Kamínkovou a Martinovi předával štafetu s více než 40 vteřinovým náskokem.
Přiznám se, že v této chvíli jsem přestal mít obavy o výsledek závodu. Martin je běžec s velkým B. Bedy sice trefně poznamenal, že kdyby v konkurenční štafetě běžel poslední úsek bývalý olympionik Robert Štefko, tak bychom ještě mohli mít s obhajobou značné problémy, ale Martin své kvality potvrdil a dokonce dva kilometry před cílem předběhl i Lukáše.
Cílová rovinka už byla za odměnu. Výsledný čas 1:19:25 – druhý nejlepší čas v historii klubových štafet. Euforie, gratulace od Carla Capalba, společné focení. Tyhle momenty člověka neomrzí. Pro tyhle zážitky běhám.
