24 hodin na Lysé hoře

21.-22.1.2017 LH24, 10 okruhů (114km; D+ 7640m), 79. místo (11. místo v kategorii)

Prostě jak píše Radek Brunner, když běžíte deset kilometrů, jste v cíli za půl hodiny. Prostoru na přemýšlení zase tolik není, pořád se kolem vás něco děje, neustále přemítáte, jak ostatním utéct nebo je aspoň dohnat. Ale taková čtyřiadvacetihodinovka, pokud jste při ní v háji a někde vzadu, to je lahoda… Máte celý den na myšlenkové pochody o tom, co jste zkazili, co všechno je špatně…

Pátek, den do startu. Vyzvedávám si startovní číslo a vyrážím s parťákem Dankem na hotel najít si prostor 2x1m, který se nám pro následujících čtyřiadvacet hodin stane domovem. Pod nohama nám křupe sníh. Je pět stupňů pod nulou a já vzpomínám na svoji první čtyřiadvacetihodinovku dva roky zpátky. Tehdy jsem absolutně netušil co mě čeká a jestli mé tělo extrémní zátěž v teplotách hluboko pod bodem mrazu zvládne. Výsledkem bylo 136,8 kilometrů, 9168 nastoupaných metrů a 12 okruhů. Fantazie.

Sobota, pár minut do startu. Netrpělivě postávám v areálu pily v beskydském Chamonix. Mráz mě šimrá pod nosem. Těším se.

Na vrchol Lysé hory dobíhám za hodinu a čtvrt. Nazouvám nesmeky a znovu se rozbíhám, abych za necelou půlhodinu předával štafetu Dankovi dole v údolí. První kolo absolvuji přesně dle plánu (01:42:05). Nenechal jsem se vybláznit na startu, neměl jsem potřebu běžet s ostatními v nejprudších výstupech, věděl jsem, že rozhodovat o úspěchu se bude až za tmy. Uprostřed noci.

V druhém kole jsem o něco pomalejší (01:55:15). Již se začíná stmívat a Danek vyráží do dalšího okruhu. Teď mám zhruba dvě hodiny, abych zvládl následující: převléct se do suchého, rozvěsit běžecké věci na topení, pořádně se protáhnout, zajít do gastro zóny, najíst a napít se, napsat motivační vzkaz, zavřít na dvacet minut oči ve spacáku, zkusit usnout, opět zkusit usnout a na závěr se znovu převléct, nazout běžecké boty a vydat se na trať.

Třetí kolo (02:12:32)… a do kopců již neběžím. Jenže já nemůžu běžet i na jediném rovném úseku, tzv. traversu, přímo pod Lysou horou. Úzká cesta, sníh do poloviny lýtek a stovky proběhnuvších nesmeků udělaly své. Sněhové duny, kde teď každý závodník nechává mnoho drahocenných sil. Aspoň že z vrcholu do údolí to pořád zvládám za půl hodiny.

foto: Lukáš Podolák

Blíží se půlnoc. Jsem ve svém čtvrtém kole a už neběhám ani z kopce. Ne proto, že bych nemohl, ale hlava nechce. Neumí se srovnat s tím, že mé okruhy začínají být pomalejší. Neumí se srovnat s tím, že nemůžu běžet a tělo ztrácí síly jen při pouhé chůzi. Neumí se srovnat s tím, že Danek i své třetí kolo zvládl pod dvě hodiny a já jsem teď tím, kdo kazí týmový výsledek. Selhávám.

Blížím se k předávce. Potřebuji to Dankovi říct… říct, že letos šest okruhů nezvládnu, že nám kazím závod… nadechuju se, ale Danek začíná mluvit první a tím mě vysvobozuje z mého ubohého kola (03:00:23). Během dvou minut si stihneme říct vše. Oba víme, že deset okruhů společně zvládneme a že to pořád bude výsledek, za který se nemusíme vůbec stydět.

Poslední okruh je pak mým nejpomalejším okruhem v závodě (03:34:14). Trval stejně dlouho, jako mé první dva okruhy dohromady. Prostě jako turista na výletě jsem si Lysou horu vyšel a zase sešel. Ostuda. Vím, že umím být rychlejší. Příští rok to ukážu.