24 hodin na Lysé hoře

24.-25.1.2015 24 hodin na Lysé hoře, 12 okruhů (136,8km; D+ 9168m), 53. místo (12. místo v kategorii)

Místo? Lysá hora. Trasa? Okruh v délce zhruba 11,4 km s převýšením 764 metrů. Časový limit? 24 hodin. Ukaž se, kolik okruhů zvládneš! Přesně v tomhle spočívá extrémní horská štafeta dvojic a zároveň mistrovství ČR v zimním horském maratonu – LH24.

Přiznám se, že moje příprava na závod nebyla ideální – respektivě nebyla žádná. Můj tréninkový deník obsahoval v lednu jen jediný záznam představující výklus v délce 15km. Zkouškové období se naplno projevilo. Nedokázal jsem svému tělu dopřát ani obvyklý týdenní odpočinek před závodem – dvě páteční zkoušky předznamenaly hluboký spánkový deficit.

K účasti v závodě mě přemluvil běžecký parťák Peťa Czilling z týmu JULBOWAY. Spolu jsme vytvořili tým s jasným cílem – zvládnout 12 okruhů. Při pohledu na výsledkovou listinu z minulého ročníku jsme sice tajně doufali, že bychom mohli přidat ještě jeden okruh navíc a poprat se o umístění na bedně, ale na konci závodu jsme byli upřímně šťastní, že jsme stihli pár vteřin před limitem dokončit právě náš 12 okruh.

To, že si závod svůj přívlastek „extrémní“ zaslouží, jsme se přesvědčili opravdu brzy. V sobotu ráno vyzvedávám Peťu a vítám ho oznámením, že vzhledem k nepříznivému vývoji počasí, kdy na vrcholu Lysé hory prší a ve spojení se silným větrem se na většině trati vytváří silná vrstva ledu, vyhlásila horská služba mimořádny stav. To pro nás znamená jediné – přizpůsobit se pár hodin starému požadavku organizátorů a mít na startu řetízkové nesmeky. Paráda! Zvláště, když jsem si včera koupil nesmeky řemínkové. Nedá si nic dělat, při cestě do Ostravice zastavujeme v obchodě a dokupujeme povinné vybavení.

Akreditace do závodu i ubytování probíhá bez problémů. Na hotelu Sepetná si vybíráme jedno z posledních míst v kongresovém sálu. Máme to blízko ke strategickému topení, do gastro zóny i k cílovému seraku – speciální rampě připomínající ledovou horu.

Na start závodu v 11 hodin se staví Peťa. Je rozumnější a nenechá se vybláznit. To já bych hned od startu proháněl ty nejlepší a pak měl problém dokončit svůj další okruh. Takhle Peťa nastaví v prvním kole konstantní tempo, které se budeme snažit dodržovat celý závod.

Já se mezitím připravuji na hotelu – balím si poslední věci do baťohu, převlékám se a odpočívám. Po 12 hodině začínám být nesvůj. Čas se pomalu vleče, většina závodníků je pořád na trati a já bych tam chtěl být také. Mezi těma kteří běhají, abych mohl zjistit, jak mi to dneska poběží, jestli mě nebude bolet koleno, vidět vrchol Lysé hory, pocítit mráz v konečcích prstů… Ne, místo toho musím čekat až Peťa doběhne k Albínovu náměstí a dá mi telefonicky vědět, že se mohu připravit na start.

Můj první okruh nezačíná nejlépe. Místo abych na startu běžel po schodech dolů k parkovišti, zabíhám směrem k hotelu Ondráš. Daň z nezkušenosti. Rychle si svoji chybu uvědomuji a vracím se na trať. Ztráta pár minut mrzí, ale v tomhle závodě není rozhudující. První úsek okruhu vede po asfaltové cestě k pramenu Butořanka. To mi vyhovuje, na nohou mám totiž své oblíbené Nike Air Pegasus 30+. Předbíhám první závodníky a nepřipouštím si, že by mohl být problém běžet závod v horách v botách určených na silnici. Obuv závody nevyhrává…

Mám před sebou nejtěžší úsek – stoupání volným terénem ke křížení trasy nad Lukšincem. Přecházím do chůze, přenáším váhu na špičky a snažím se držet tempo. Nejde mi to. Vleču se. Nechám se předbíhat závodníky a i šnek by měl teď šanci mě předběhnout… Třetí úsek představuje tzv. traverz, který končí pod studánkou pod Malchorem. Snažím se dohnat, co jsem ztratil při stoupání a celý ho běžím. Posledním úsekem je stoupání severní sjezdovkou na Lysou horu. Při předávce na mě Peťa křičel, že si mám nesmeky nasadit až na vrcholu Lysé hory, jenže já nechci ztrácet čas – jen povinné pípnutí a začínám sebíhat. Jsem blázen. Až po pár zatáčkách mi dochází, že rozbít se o strom hned v prvním kole, nebude nejlepší nápad. Nazouvám nesmeky a znovu se rozbíhám.

První okruh mám o necelé dvě minuty pomalejší než Peťa – 01:39:46. I tak tomu nemohu uvěřit, vždyť to mé stoupání bylo tak tragické! Mám obrovskou radost. Oba jsme své první okruhy zvládli velmi rychle.

Druhý orkuh mám za 01:50:39. Po doběhu se mé činnosti až rutině opakují. Převléct se do suchého, propocené oblečení dát na topení, vypít Regener, pořádně se najíst v gastro zóně, napsat povzbuzující vzkaz Peťovi, hodit si bundu přes obličej a jít si na pár desítek minut lehnout.

Při třetím okruhu mě začínají trápit křeče. I přesto ho zvládám za 01:50:07. V gastro zóně potkávám kolegu z běžeckého klubu. Trápí ho koleno. Nabízím se, že mu ho zatejpuji. Příjmá a po závodě mi srdečně děkuje, že díky tomu mohl ještě pár okruhů přidat. Při zkráceném odpočinku přidávám do baťohu lahvičky roztoku Magneslife, energetické tablety Carbonex a přemýšlím, jak dál. Lehnout si na pár desítek minut mi přestává stačit. Potřeboval bych delší odpočinek, ale nemůžu teď Peťovi říct, ať běží dva okruhy za sebou, když už je na trati. Upínám se k tomu, že bych dva okruhy mohl zvládnout já a pak měl skoro 4 hodiny na doplnění energie. Jdu do toho!

Při předávce křičím na Peťu, ať si jde lehnout a pořádně si odpočine, že teď poběžím dva okruhy. „Skvělý nápad!“ odvětí mi. Na to, že to skvělý nápad vůbec není, přícházím o pár minut později. Svůj čtvrtý okruh začínám pár minut před půlnocí a budu-li si držet tempo okolo dvou hodin na kolo, budu na trati během největší tmy a nejnižších teplot zhruba až do 4 hodiny ranní. Jak mě to mohlo vůbec napadnout?! Stoupám a proklínám se. Čtvrtý okruh zvládám za 02:10:56.

Na hotelu mířím poprvé do občerstvovací zóny, kde piji horký čaj na zahřátí, několik iontových nápojů a zapíjím lahvičku Magneslife. Křeče ve stehnech jsou čím dál tím větší. Během pátého okruhu při stoupání severní sjezdovkou se najednou zastavuji. Nedokáži udělat krok – dopředu ani dozadu. Kdybych se neopíral o hůlky, už dávno bych ležel na promrzlé zemi. Marně bojuji se svým tělem – křeče vítězí… Na vrcholu si nedokáži z bundy vyndat čip. Nevím, jestli za to může mráz, silný vítr nebo totální vyčerpání, ale jen díky pořadateli ukončuji výstup, který mi trval déle, než mé první jednotlivé tři okruhy zvlášt. Spolu se seběhem je to beznadějně nejpomalejší kolo – 02:28:50. Je půl páté ráno, brzo bude svítat, Peťa má před sebou své poslední dva okruhy v závodě a já okamžitě usínám.

Před 9 hodinou ranní mě budí telefon. Peťa právě končí náš 11 okruh a snaží se mě přemluvit, ať se připravím na okruh číslo 12. Nevnímám ho. Chce se mi spát, celé tělo mě bolí. Proč bych měl znovu na trať a podstopuit ten hrozný výstup? Proč? „Za dvě hodiny to musíš zvládnout! Když jsem se vyspal, zvládl jsem svůj první okruh pod dvě hodiny. Ty na to máš!“ přemlouvá mě. Vstávám. Instinktivně se oblékám a chystám se na start. Peťa akorát dobíhá a z posledních sil se mě snaží vyhecovat.

Časový limit je jasně daný. Za dvě hodiny a pár minut závod končí. Vystoupat na Lysou horu zvládnu, ale budu mít čas seběhnout? A proč bych měl vůbec spěchat? 11 a půl okruhu je krásný výsledek! „Ano, je. Akorát Peťa jich bude mít 6 a ty jen 5 a půl. Srabe!“ snažím se sám sebe přesvědčit k výkonu. Stoupám a v hlavě si sám se sebou sepisuji smlouvu, že pokud bude na vrcholu Lysé hory na časomíře zbývat 30 až 35 minut – dám do seběhu všechno a svůj 6 a náš 12 okruh dokončím.

Při výstupu se trápím, možná už záměrně nikam nespěchám. Proč bych se měl ještě trápit při seběhu? Prostě dokončím výstup a v klidu sejdu přímo na hotel. Vždyť si to zasloužím, když už mám za sebou přes 23 hodin závodu! Dokonce se zastavuji a občerstvuji hrnekm čerstvé vody u studánky pod Malchorem. Čím blíž je vrchol, tím netrpělivěji vyhlížím časomíru. Tak kolik?

33 minut! „Dopr***e!“ neubráním se a začínám si sám pro sebe nadávat. Pořadatel se mě snaží v dobré víře uklidnit, ať si z toho prý nic nedělám, že už to nestihnu, jen snad kdybych měl sněžný skůtr… „Ne! Právě že to ještě můžu stihnout“, procedím mezi zuby a rozbíhám se. Už se není na co šetřit. Teď nebo nikdy!

Z Bezručovy chaty najednou vybíhá kamarád Tomáš a hlasitě mě povzbuzuje. O pár desítek výškových metrů níže mijím kamaráda Matěje. „Máš půlhodiny, to musíš stihnout!“ Chci to stihnout! Chci dokončit náš 12 okruh, ale mé tělo je proti. Seběh mi najednou připadá hrozně dlouhý. Snažím se uvolnit, nechat pracovat gravitaci, protáhnout krok, ale nejde mi to. Místy spomaluji, nabírám do rukavic čerstvý sníh a vkládám si ho do úst. Marná snaha osvěžit se… Předbíhám hromadu závodníků. Všichni jdou. „Sakra, proč všichni jdou? Proč neběží? Vždyť by to mohli stihnout! Nebo ne? Už není šance?“ Na Albínovu náměstí to nevydržím a dívám se na telefon. Zbývá už jen necelých deset minut.

10:59! Necelou minutu před koncem, jako úplně poslední závodník, dokončuji náš 12 okruh. Peťa mi skáče na záda a radosti bez sebe křičí „To je můj kluk!“. Radujeme se. Společně stoupáme na cílovou rampu, objímáme se a uživáme si ten moment, kvůli kterému jsme se před 24 hodinami postavili společně na start…

Z posledních sil usedám do gastro zóny. Už nemám energii převléct se do suchého oblečení. Peťa mi přináší jídlo i pití. Usmíváme se a přijímáme první gratulace. Z posledních pár set metrů před cílem si pamatuji jen to, že křičím na míjící se postarší turistku, kolik je hodin. Odpovídá mi, že bych to mohl zvládnout… Zvládli jsem to.