6.9.2014 Birell Grand Prix Praha, 10km, čas 0:39:36, 159. místo (119. místo v kategorii)
S osobním rekordem z předchozího týdne přijíždím na Birell Grand Prix s jediným cílem – zaběhnout poprvé 10km pod 39 minut. Proč ne?! Vždyť minulý víkend mě od této hranice dělilo pouze pět vteřin. Jak bláhové bylo mé přání. Běžecký bůh mi dal sobotním závodem cennou radu. I ta nejměnší drobnost, která by se závodem na první pohled nemusela vůbec souviset, má svůj význam…
Start závodu je v 19:30, tudíž si po příjezdu do Prahy dokonce dopřávám na oběd svíčkovou na smetaně. Zbytek odpoledne trávím s kamarády na Náplavce na břehu Vltavy odpočinkem a přemítáním, jak hezky mi to dneska poběží. Mám svůj plán. Chytit se na startu konžského kolegy z Běžeckého klubu České spořitelny, který si týden před závodem zaběhl osobní rekord 0:38:06 a držet se ho co nejdéle – ideálně až do cíle.
Realita? Už brzo po startu mi dochází, jak rychle běžíme. Mimo mé možnosti. Držím se co můžu. Na 5km mám oficiální čas 0:19:15. Jenže jako úplný zelenáč se na občerstvovací stanici na pár vteřin zastavuji, abych se napil a vylil si kelímek čisté vody za krk. Zvedám hlavu a vidím, že kolega nezastavil a je už dobrých dvacet metrů přede mnou. Okamžitě mi v hlavě probleskne, že jestli si ho nechám utéct, nezvládnu sám dokončit závod v čase pod 39 minut. Zrychluji a neuvědomuji si, že běžím do kopce. Kolegu doháním, ale ihned poznávám, jakou chybu jsem udělal. Druhou v krátkém sledu.
Do šestého kilometru běžíme společně, ale pak to přišlo. Krutá daň za mé chyby. Náraz do zdi. Na sedmém kilometru už kolegovi nekoukám ani na záda. Vlastně ho vůbec nevidím. Mám pocit, že i chodec je rychlejší než já. Kolena mě neskutečné pálí. Jak mě mohlo vůbec napadnout, nanést si před závodem na bolestivé koleno nevyzkoušenou hřejivou masážní emulzi?
Poprvé na závodě začínám uvažovat o tom, že vzdám. Musí na mě být hrozný pohled. Běžecký styl jsem již dávno ztratil, teď se jen plahočím vpřed. „Pojď Tome!“ Ozývá se z davu běžců i diváků. Dokonce i kolegové, kteří jsou za mnou, na mě při protínání trati na nábřeží Edvarda Beneše křičí. Nemůžu vzdát. Musím dokončit – pro diváky, pro kolegy, pro sebe.
Na 8,5 kilometru před Štefánikovým mostem mě dobíhá vodič s klubkem běžců, kteří doufají, že je dovede do cíle pod 40 minut. Tohle je moje spása. Namlouvám si, že do cíle už je to jen kousek, a že když závod dokončím pod 40 minut, nebude to žádná ostuda.
Není. Dobíhám do cíle a na znamení vítěžství nad sebou samým zvedám ruku – reálný čas 0:39:36.
Zdroj: Česká televize
