5.7.2015 Dolomitenmann (15,5km; D+ 1937m)
Běžce vyžene na samotný vrchol rakouských velehor – do tak strmého kopce, který se nedá vyběhnout a stěží se dá ještě vyjít. Cyklisté si při extrémně nebezpečném sjezdu lámou kosti. Paraglidisty vítr odfoukne do stromu a vodáci bojují s ledovými peřejemi tak, že vyčerpáním zvrací do řeky. Sanitky se nezastaví. Tohle je Dolomitenmann, nejextrémnější štafetový závod světa, seznamte se.
Stojím na náměstí městečka Lienz na úpatí rakouských Dolomit. Je pár minut po 11 hodině, teploty atakují 40 stupňů Celsia a já se chystám splnit si svůj sportovní sen – zdolat dvanáctikilometrovou trať s téměř dvoukilometrovým převýšení a dostat se tak až na vrchol Dolomit.
Nic naplat, že dnes budu na trase závodu Dolomitenmann úplně sám. Tento rok jsem měl poprvé stát na startu mistroství ČR v extrémním závodě čtyřčlenných štafet. Opravdu moc jsem se těšil, ale nemoc paraglidisty vzala mou účast za své. Snad z čirého bláznoství tak otevírám webové stránky nejextrémnějšíhho štafetového závodu světa a prohlížím si mapu běžecké části. Za týden budu v Rakousku zdolávat ferraty, tak co kdyby…
Tomu „co kdyby“ odpovídá i mé vybavení. Půllitrová láhev čisté vody v jedné ruce, mapa a itinerář trati v druhé, telefon v kapse. Žádný baťoh, žádný camelbak, žádný energetický gel. Během závodu je podél trati šest občerstvovacích stanic. Já jsem požádal své kamarády, aby mi ukryli láhev vody, banán a müsli tyčinku pod auto na parkovišti zhruba v polovině trati a druhý banán a müsli tyčinku mi vzali na vrchol. Profesionál každým coulem.
První tři kilometry vedou do nedalekého městečka Amlach. Běžím přes pastviny a při tempu 5:30/km se kochám pohledem na Lienzské dolomity. Slunce je vysoko nad obzorem a nic nenasvědčuje tomu, co mě dnes čeká – dehydratace, zvracení, nedostatek jídla a ztráta orientace.
V městečku zastavuji u místního pramene, osvěžuji se, oprašuji svoji znalost němčiny a prohazuji s místním cyklistou pár zdvořilostních frází, o tom jaké je dnes tropické počasí.
Při výběhu z městečka míjím neznačenou odbočku na Goggsteig a poprvé si tak dnes (a bohužel ne naposled) nechtěně prodlužuji délku trasy o dva kilometry.
Goggsteig je turistická cesta, která vede z okolí Amlachu (nadmořská výška 689 m.n.m.) k horské boudě Gogghütte (1503 m.n.m.). Nic hrozného, kdyby běžec toto převýšení neabsolvoval na zhruba kilometrové serpentině klikatící se zleva doprava. Vaječina, snídaně šampionů, jde ven.
Z Gogghütte (1503 m.n.m.) sbíhám příjemnou lesní pěšinou na Klammbrückl (1096 m.n.m.). Zde bych měl mít svoji první občerstvovací stanici – voda, banán, müsli tyčinka. Parkoviště ovšem nikde nevidím. Tuším, že by mohlo být za rohem nebo o pár výškových metrů níž, ale ukolébán pohledem do mapy („Páni, to už jsem skoro v polovině?!“), běžím dál.
Trest za moji lehkomyslnost přichází znenadání. Při cestě směrem na Kerschbaumer-Alm mijím odbočení do údolí Hallebach. Svoji chybu si začínám uvědomovat u nedaleké lanovky. Pohledem do mapy zjišťuji, že jsem v 1561 m.n.m., přitom jsem měl zhruba před kilometrem ve výšce 1374 m.n.m. odbočit – jenže kde? Po cestě jsem žádnou odbočku neviděl. To se mám vrhnout skrz stromy svahem přímo na vrchol?!
Zastavuji kolemjdoucí pár rakouských penzistů a ptám se na odbočení. Neví. Vytahuji telefon a zjišťuji, že GPS signál jsem ztratil již při prvním stoupání na Gogghütte. Vypínám Endomondo. Zkouším najít odbočku za pomoci Google Maps, ale mezi vrcholy hor GPS nespolupracuje. Co teď?
Střídavě hledím do mapy, na poloprázdnou láhev s vodou a s pokorou na příkré svahy velehor obklopující mou maličkost. Odpočívám. Sbírám odvahu… I kdybych se měl na vrchol vyškrábat po čtyřech, tak se tam vyškrábu! Zvedám se. Sbíhám dolů a pozoruji horský masiv tyčící se po mé levici. Hledám skulinu, kterou bych se mohl vydat nahoru.
Pěšina! Po necelém kilometru dobíhám k nádhernému vodopádu, vedle něhož se v borovicové kleči schovává nenápadná pěšina. Při cestě nahoru jsem ji nemohl spatřit. I teď jsem ji mohl lehce minout… Osvěžuji se. Křišťálová voda stékající po dolomitickém vápenci mě nabíjí energií.
Vydávám se vstříc vrcholu. O běhu už nemůže být řeč. Svah je tak strmý, že místy úzkou pešinu nahrazují jen dřevěné žebříky. Sunu se nahoru. Krok za krokem. Úpěnlivě sleduji na protějším svahu horskou chatu Dolomitenhütte. Ze včerejší ferraty si pamatuji, že se nachází ve výšce 1616 metrů nad mořem. Pomoci ní odhaduji, v jaké výšce se právě nacházím. Když míjím poslední vrcholky stromů, v duchu si v itineráři odškrtávávm řádek Forest line (4th refreshing station, 2000m sea level). 2000m sea level!
Do cíle mi zbývají poslední dva kilometry, které se pro mě stavájí doslova očistcem. Jsem bez energie a dehydratovaný. Zvracím. Do prázdné láhve nabírám sníh, abych aspoň douškem vody mohl svlažit své popraskané rty. Připadám si jako na poušti. Kolébám se ze strany na stranu a vyhlížím cílové sedlo a své kamarády. Nevidím je. Pozoruji jen horské sviště a stáda kamzíků. Už nechci udělat ani jeden zbytečný krok navíc. Děsím se pomyšlení, že bych vylezl na špatné sedlo a minul cíl. Zapínám telefon. Chci se dovolat kamarádům a požádat je, aby na mě z vrcholu zamávali. Nezamávají, nemám signál. Z posledních sil se začínám škrábat na vrchol…
Střídavě se koukám do itineráře a na turistické značení. Dokázal jsem to! Kühbodenthörl! 2441 m.n.m.! Za necelé čtyři hodiny jsem se na 15,5 kilometrech doslova vyškrábal z Lienze až na vrchol Dolomit a nastoupal neuvěřitelných 1937 metrů!
Endorfiny fungují okamžitě. Tlumí bolest, dodávají pocit štěstí. Jen sedím, zhluboka se nadechuji a kochám se. Zvládl jsem to…
