19.10.2014 Dresden Halbmarathon, 21,0975km, čas 1:28:02, 100. místo (39. místo v kategorii)
Místo? Drážďany. Co? Podzimní soustředění Běžeckého klubu České spořitelny. Trať? Půlmaraton. Cíl? Splnit účastnický limit 1:25:00 na Mistroství ČR v půlmaratonu 2015. Výsledek? Poukaz na vyšetření.
Do Drážďan odjíždím nadšený. Těším se na trať závodu, která povede historickým centrem. Chci si splnit účastnický limit na Mistroství ČR v půlmaratonu a vím, že účast nejlepších běžců z týmu mi ke splnění cílu pomůže. Páteční večer trávím s klubovým trenérem Vláďou – dlouholetým přítelem Miloše Škorpila a jedním z prvních absolventů jeho běžecké školy. Bavíme se o ultramaratonu, o Chi Running i o běžeckých knížkách (např. Jez a běhej), které nás ovlivnily. Vláďa mi pomáhá si uvědomit, že v mém věku bych se měl zaměřit na rozvoj rychlosti a vytrvalostní závody či ultramaratony si nechat na pozdější věk.
Večeřím se spolubydlícím Lukášem (účastník Mistroství světa v běhu do vrchu, který se nyní připravuje na splnění kvalifikačního limitu v chůzi na Letní olympijské hry v Riu a v Drážďanech chce běžet čas okolo 1:24:00) a Liborem (účastník halového mistroství Evropy v atletice). O motivaci a cenné rady není nouze.
V sobotu si hromadně vyzvedáváme startovní čísla a při pasta party probíráme své zítřejší ambice. Odpoledne trávím prohlídkou historického města, četbou knihy Hledání ultra od Rich Roll a lazením formy v hotelovém wellness.
Neděle. Den D. Nechce se mi z postele. Snídám ovesné vločky a tmavé pečivo s Nutellou. Před desátou hodinou dorážíme s Lukášem na start. Ukládáme bagáž, soukáme do sebe poslední energitické gely a řadíme se do závodního koridoru A. Elita. Stojíme hned v první řadě. Vedle favoritů závodu. Hudba graduje, napětí stoupá. Vychutnáváme si atmosféru závodu. Přejeme si vzájemně hodně štěstí. Lukáš mě pošťuchuje, ať ho počkám v cíli. Zbývá pár vteřin do startu. Dívácí začínají odpočítávat – acht, sieben, sechs… Atmosféra na startu je přímo elektrizujicí. Start!
Držím se Lukáše. První kilometr máme za 3:50. Druhý kilometr ještě o něco rychleji. Tohle tempo není pro mě. Poběžím-li takle dál, do cíle nevydržím. Po třetím kilometru si nechávám Lukáše odběhnout a na pátém kilometru ho ztrácím z dohledu.
Bolest. Začíná mi vystřelovat z pravého kolena. Od šestého kilometru pomalu zpomaluji. Nejdříve se uklidňuji, že za mé zpomalení může silný vítr, který podél řeky foukal. To mi ještě scházelo. Se svoji výškou se za nikoho neschovám. Naopak na osmém kilometru, při přeběhu mostu přes řeku Labe, se většina závodníků schovává za mě. Vynikající. Desítky závodníků mě od devátého kilometru začínají předbíhat. Vím, že běžím pomalu. Tep mám hříšně nízký. Ovšem při každém kontaktu pravé nohy s povrchem citím nepopsatelnou bolest. Vzdát? Nepřipadá v úvahu. Vždyť za mnou běží tolik přátel, pro které bude úspěch jen samotné dokončení závodu. Nemůžu vzdát. Doběhnu. Pro přátele, pro medaily.
Na třináctém kilometru musím zastavit. Bolest vystřelující z pravého kolena způsobila, že i stehenní svaly začínají vypovídat službu. Musím dokončit. Vždyť už mám polovinu závodu za sebou. Na chvilku přenáším váhu na levou nohu a rozbíhám se. To je silné slovo. Pocitově klušu. Všichni mě předbíhájí. Čekám, kdy mě doběhne kolega, který chce překonat maratonskou hranici tří hodin. To bude ostuda.
Smiřuji se s tím, že úspěchem bude závod dokončit. Snažím se hlavu zaměstnat vším možným, jen abych nevnímal bolest. Na čtrnáctém kilometru běžím středem krásného parku. Obíhám kašnu s fontánou. Sluneční svit mi dovoluje spatřit duhu. Fotí mě fotograf. Nemít výraz umučeného, byla by to přímo idilická fotka.
Blíží se šestnáctý kilometr a kolega nikde. Stále mě nedoběhl. Co se děje? V hlavě se mi honí dva scénáře. Buď ho také něco trápí nebo běžím na úrovni hodiny a půl. Jedna možnost pravděpodobnější než druhá. Před sedmnáctým kilometrem mě dobíhá našinec. „Pojď, pojď – do cíle už je to kousek!“ snaží se mě povzbudit. Zatínám zuby a rozbíhám se. Na sedmnáctém kilometru se ho ptám na mezičas. Jeho odpověď mě nabíjí energií. „Běžím na 1:30:00.“ Vzápětí mě dobíhá kolega. Usmějeme se na sebe. Do cíle zbývají necelé čtyři kilometry. Děkuji našinci za ohromnou vzpruhu a se svým kolegou začínám zrychlovat. Jak říká Scott Jurek – někdy prostě musíš.
Nevnímám bolest a dva kilometry před cílem se ptám kolegy na čas. Rychle si v hlavě spočítám, že když se do toho opřu z úplně posledních sil, budu v cíli atakovat svůj osobní rekord. Začínám závodit. Běžecký osud je nevyzpytatelný – neumožní mi splnit si limit na Mistroství ČR v půlmaratonu, v ukrutných bolestech mě nechá protrápit se závodem a na závěr mě donutí hnát se za osobním rekordem. Na dvacátém kilometru se loučím s kolegou. Já mířím do cíle, on do druhého okruhu. Závod pro něho teprve začíná. Držím mu palce.
Dobíhám do cíle – 1:28:02. Osobní rekord! Neuvěřitelné.
Lukáš na mě už osm minut čeká v cíli. Musím si sednout. Bolest, kterou v posledních kilometrech potlačil adrenalin, se okamžitě vrací. S obtížemi si dojdu pro vodu, ionťák, banán a nealkoholické pivo. Sedím. Odpočívám. Gratuluji dobíhajícím kolegům a přemýšlím, v jakém čase bych doběhl, kdyby mě nezradilo koleno.
Po návratu do republiky navštěvuji lékařku a odcházím s poukazem na vyšetření. Sportem ku zdraví. Howgh.
