Jarní desítka v Kravařích

Na začátku sezóny je důležité (hodně), nechat si pošlapat ego od rychlejších borců. Na Jarní desítce v Kravařích jich bylo dost.

Ač první jarní den, balím se do péřové bundy. U hranic s Polskem nepříjemně fouká, slunce si s námi hraje na schovávanou. Po šesti měsících se chystám na svůj návrat do závodní stopy. Návrat po zranění. Je to snad poprvé, kdy stojím na startu a nic od sebe neočekávám. Vážně, chci jen běžet.

První kilometry běžím na dohled za Alžbětou. Hlídám si tempo a mám upřímnou radost jen z toho, že oba kilometry zvládám přesně v tempu 4:10 min/km. Od třetího kilometru se držím běžce přede mnou. Běží stejným tempem, nechávám se od něho vést. On mi ovšem nechce dát nic zadarmo. V úsecích v protivětru vždy zrychlí a snaží se mě setřást. Hraje si se mnou jako kočka s myší.

Dva kilometry před cílem a hodinky ukazují 33 minut běhu. Bleskově počítám 2x 3:30 min/km a hranice 40 minut padne. Nic, co by nebylo (v minulosti) v mých silách. Dnes bohužel ne. Zrychlím pouze tak, abych předběhl svého „vodiče“ a před sebou nechal jen dvě o hodně rychlejší běžkyně. Cíl protínám v čase 41:07. Reálný čas je zhruba o pět vteřin nižší. Nic k chlubení. Čtyřicet osm závodníků bylo dnes rychlejších.

Přesto z Kravař odjíždím nadšený. Rychlá krásná trať s jednoduše značeným každým kilometrem a při lidovém startovném v cíli volně k dispozic banány, pomeranče, jablka, chléb s pomazánkou, teplý hamburger, čaj, slivovice… Regionální závody mají své kouzlo a to nemusím stát ani na bedně (zvláště když na ni můžu sedět).

foto: Zdeněk Černý