Pro mnohé běžce je tradičním „otvírákem“ sezóny Kbelská nebo Pečecká desítka. Roky jsem sledoval, jak si kamarádi z běžeckého klubu na počátku března za téměř jarního počasí zlepšují své osobní rekordy. Letos jsem se k nim přidal.
3.3.2018 Kbelská 10 (10km), čas 00:38:38, 73. místo (26. místo v kategorii)
První březnová sobota. Teploměr ukazuje ráno -8 stupňů. Snad jeden z posledních záchvěvů letošní zimy. Vydávám se do Prahy. Vyzvednout startovní číslo, pozdravit se s kamarády, rozklusat a postavit se na start Kbelské desítky. Zlepšit si své PB z roku 2014, které již pokrývá tlustá vrstva prachu. První tři kilometry běžím v tempu 3:44 v závěsu za Petrem („Nechtěli jsme běžet za 3:50?“). Pátý a šestý kilometr zpomaluji. Fouká vítr a já jsem se (se svoji výškou) nedokázal za nikoho schovat. Ve Vinoři mě předbíhá Pasík. Celý osmý kilometr se běží do mírného kopce. Nic, co by pravidelného účastníka Lysa cupu, mělo zastavit. Blíží se poslední kilometr, zrychluji. Už je to jisté, otázka zní (o) kolik. 38 minut a 38 vteřin. Konečně!
O týden později se dozvídám, že se nám (Lukáš 34:23, Petr 37:55) v týmové soutěži podařilo umístit na druhém místě. Zřejmě slušnej oddíl.
10.3.2018 Pečecká 10 (10km), čas 00:37:56, 98. místo (55. místo v kategorii)
Pečky. Pět kilometrů do Cerhenic a zpět. Víceméně absolutní rovina. „Vyzbrojen“ časem z Kbel stojím na startu pln očekávání. Již není na co čekat, chci běžet pod 38 minut. Poprvé v životě. Buď to vyjde anebo zkapu před cílem.
Ze samotného závodu si vybavuji jen střípky. Vzájemné povzbuzování od kamarádů z klubu, pár záběrů krajiny, fantasticky běžícího Pasíka… Jinak jsem se snažil soustředit na svůj běh. Hlídat si tempo, nezpomalovat. Do posledních metrů jsem běžel proti neúprosně odpočítávající časomíře. Cílová rovinka. 37 minut a 56 vteřin!
V rozmezí jednoho týdne jsem si zlepšil osobní rekord o více než minutu. Potvrzení poctivé zimní přípravy, příslib do dalších závodů.
