5.-6.5.2017 Jesenická stovka (102km; D+ 4006m), čas 19:39, 65. místo

V 23 hodin se stavím na start v Šumperku. V ruce třímám běžecké hole, na zádech baťoh s camelbackem, krabičkou pečených brambor, ovocem a energetickými tyčinkami. Před sebou mám svou první STOVKU. Sto kilometrů v nádherném horském prostředí s jasnou taktikou. Nezávodit, užívat si běh na hřebeni a dorazit v pořádku do cíle.

Prvních 42 kilometrů mi vychází přímo fantasticky. Běžím konstantním tempem, nic mě nebolí, předbíhám ostatní závodníky a závod si užívám. S úsměvem beru fakt, že na tajné kontrole v Branné, je na občerstvení, kromě ovoce, jen pivo, Kofola a Red Bull.

Baví mě ogar z Vizovic, se kterým jsem běžel z Branné, přes Ramzovou, až na Šerák. Nejen že neustále vykládá své zážitky z ostatních stovkařských závodů, ale po ruce má svého „svačináře“. Kamaráda, který mu dělá podporu na trati. Autem přejíždí z jednoho místa na druhé a chystá kamarádovi, co si zamane. Zírám, když otvírá kufr auta. Vařič, na kterém se ohřívá hovězí vývar, tácy s chleby, borůvky, maliny – cokoliv, na co má člověk chuť. Smekám (a ochutnávám).

Jenže dva týdny před závodem napadlo v Jeseníkách až 40 centimetrů sněhu a horská služba vyhlásila druhý stupeň lavinového nebezpečí. Ten sice již dávno pominul, ale sněhová nadílka zůstala a vycházející slunce dokonalo své. Celý horský hřeben od Šeráku, přes Praděd, až po Ztracené skály je pokryt v lepším případě bahnem, v horším případě tajícím sněhem sahajícím až po kotníky.

Ne, v tomhle odmítám běžet. Moje hlava to odmítá. Po prvním kroku. Celých 30 kilometrů, nejkrásnějších 30 horských kilometrů po celém hřebeni Jeseníků, pouze jdu. Na Švýcárně sice ještě potkávám bratrance Martina (již vybíhajícího z chaty po polévce směr Praděd), ale jinak se ploužím. Sám. Dokonce při odbočce na Vysokou holi bloudím a na trasu zpátky se pak prodírám borůvčím.

Zpět do závodu mě dostávají tři věci – kamarád, kolegyně a pivo. Nejdříve v okolí Jelení studánky, tedy zhruba na 65 kilometru, neplánovaně potkávám kamaráda Jiříka, který mi radí, že v největší krizi na Beskydské sedmičce mu pomohlo pivo, kterým doplnil minerální ionty. O pár kilometrů dál potkávám kolegyně z práce, které mi plánovaně šly od Skřítku naproti (i když jsem jim ráno psal SMS, ať svůj výlet z důvodu špatného počasí zruší). Měly pro mě připravené nejen slova povzbuzení, ale i těstoviny, magnesium a Coca-Colu. To vše jsem pak na druhé tajné kontrole na Skřítku zapil pivem. Výsledný efekt?

Rozběhl jsem se, a ne na záchod, ale do cíle, kam jsem nakonec, při své stovkařské premiéře, po 19 hodinách a 39 minutách zdárně dorazil. Přesně v duchu – je to prasárna, příště se na to vyseru… ale hovno, příště jdem zas!