Krkonošský SkyMarathon

8.8.2015 Krkonošský SkyMarathon (47km, D+ 2716m), čas 8:38:50, 158. místo (31. místo v kategorii)

Jak se 25 letý kluk z Ostravy, který v životě uběhl jen pár maratonů (doslova dva) a pokaždé se do cíle dobelhal v nesnesitelných křečích (doopravdy), dostane na jeden z nějtěžších běžeckých závodů u nás (ne-li nejtěžší)? Všechno způsobila neutuchající touha stát se ultramaratoncem. A trocha lásky k běhu a k horám…

Čeká mě závod po hřebenech českých velehor dlouhý 47 kilometrů (maraton je jen v názvu, všichni vědí, že trasa je delší) s děsivým převýšením 2700 metrů. Když jsem před rokem vystoupal na Mont Blanc, převýšení činilo pouze 2366 metrů…

Den před startem přijíždím do Špindlerova mlýna. Nejsem sám. Téměř šestihodinovou cestu do Krkonoš se mnou absolvuje přítelkyně Kamča. V závodní den i technická podpora na trati, zdravotník a fanoušek v jedné osobě. Po ubytování vyzvedáváme startovní číslo u vyschlé nádrže Labská. Již několik týdnů panuje v republice tropické počasí a horské středisko Špindlerův mlýn není výjimkou. V podvečer ukazuje teploměr 38 stupňů a já začínám tušit, kdo bude zítra na hřebeni můj největší soupeř…

Ultramaratonec. Ten, kdo zvládl běžecký závod na vzdálenost delší než 42,195 kilometrů. Ten, kdo dokázal jít za hranici extrémní únavy a bolesti. Ten, kdo objevil obrovské zásoby lehkosti a síly, o kterých se mu nikdy nesnilo, zdroje energie, kterých se dosud nedotkl, protože se nikdy nedostal za onu hranici.

Chci si sáhnout na dno sil. Stejně jako Scott Jurek na Badwater Ultramarathonu, Rich Roll na EPIC5 nebo Dan Orálek na Spartathlonu. Oproti minulé běžecké sezóně zvyšuji objem, do přípravy zařazuji plavání, brusle, výjezdy na horksém kole na Lysou horu, tréninkově běžím Dolomitenmann, ale ta pochybnost, ta ve mně stejně zůstává. Čím více kříčím, že bych se chtěl v Krkonoších poměřit s českou skyrunningovou reprezentací, tím více vnitřně pochybuji, zda-li závod vůbec dokončím. Uklidňuje mě fakt, že Dan Orálek svůj první ultramaraton nedokončil. Klepal se zimnicí, byl zelený v obličeji a rty měl fialové jako tonoucí, kterého právě vytáhli z vody. Kdybych jen tušil, jak je tenhle popis blízko od pravdy mého stavu na 32 kilometru…

Závodní den začínám… na toaletě. Zvýšené (koňské) dávky magnesia si vybírají svoji (zažívací) daň. Nic nepodceňuji. Vím, že křeče přijdou. Jen potřebuji, aby přišli co nejpozději. Start se blíží. Tejpuji, navlékám lýtkové kompresky, zavazuji vysněné 270g Race Ultra, kšiltovku stahuji hluboko do čela, pohled upřený k jedinému cíli…

V 9 hodin protínám startovní čáru. První kilometry stoupám po lesní šotolinové cestě k Harachově skále. Užívám si stínu a v duchu si říkám, kolik ho asi na trati budu mít. Zvláště tam nahoře. Při prvním delším seběhu k první občerstvovací stanici na Dolních Mísečkách zrychluji. Nejsem na procházece. Kousek nad Kotelní jámou, v nadmořské výšce 1372 metrů, leží nejvyšší bod závodu. Pohled na Kotel je úchvatný a jednoznačně je toto ta nejhezčí pasáž celého závodu. Trasa se klikatí a ukazuje běžcům ty největší krásy Krkonoš.

Hřebenový přeběh na Labskou boudu je ve znamení dilema – zajít si na záchod (ztratit cenné minuty) nebo pokračovat k Martinově boudě (riskovat nehodu)? Doplňuji vodu do camelbaku a rozbíhám se, abych vzápětí ihned začal přemýšlet, ve které kapse mám papírové kapesníky… Se sebezapřením dobíhám na Mědvedí boudy. Nezastavuji, odhazuji baťoh k nohám Kamči a pokračuji si ulevit na toaletu. Už je to jasné, cokoliv sním, půjde okamžitě ven.

Mám za sebou 21 kilometrů a vynikající mezičas. Jsem „pouhých“ 40 minut za vítězem. Nabuzen touhle informací se rozbíhám po dřevěných prknech vrstevnicí k Lužické boudě, kde je kontrola časového limitu. Zvládám ho s přehledem, ale zároveň začínám tušit, že mi odchází moje nejsilnější zbraň – hlava. Horko začíná být absolutně zničující. Od 26 kilometru se již nedokáži přinutit k souvislému běhu. Ani z kopce. Na Erlebachových boudách si opět odskakuji na toaletu. Vzdávám se ambic na slušný výsledek, začínám bojovat o dokončení.

Na každém kroku teď platím nováčkovskou daň. Většina běžců už na podobném závodě byla, mají bohaté zkušenosti a nepřekvapí je třeba taková „maličkost“, jako je doplňování energie. V průběhu závodu jedí například brambory (škroby). Já tak začínám tušit, že se tyhle závody nedají odběhnout jen na tabletách od Enervitu, dvou gelech a pár banánech. Teprve zjišťuji, na co má mé tělo v takové extrémní zátěži chuť (meruňky a hrušky).

Na 32 kilometru regulérně uvažuji o tom, že vzdám. Nepomáhá mi vidět čekat některé běžce na autobusové zastávce, slyšet projíždět záchranku nebo vidět vrtulník Horské služby. I samotný pohled na nadcházející Úbočí Kozích hřbetů, představa dalšího stoupání na nejprudší republikovou sjezdovku Stoh a závěrečného kilometrového stoupání ve ski areálu Sv. Petra, mě děsí. Jsem na dně. Bez energie, bez motivace. Sedím a přemýšlím, proč pokračovat dál. Hlavu skrývám v dlaních.

Kamča mě povzbuzuje, ať vstanu. Ujišťuje mě, že můžu běžet dál, ale já ji sotva slyším. Tohle měla být část závodu, kdy dokážu najít skryté zásoby čiré vůle a síly, jež ostatním chybí a překonám tak vzdálenost, na kterou jiní nedosáhnou. Ale jediné, na co jsem schopen pomyslet, je to, že si o mně Kamča teď musí myslet, že vůbec neumím běhat. Existuje jen jediné východisko – vstát a běžet dál. Nezvdat se a pokračovat.

Krok za krokem pokračuji. Mám spoustu času k přemýšlení. Sám sebe se ptám, proč vůbec běžím touhle rozpálenou výhní? Proč se vystavuji takovému týrání?!

O pár chvil později ležím schoulený ve stínu. Potřebuji to. Zavírám oči a užívám si tu absolutní utěšující netečnost země. Považoval jsem se za odolného běžce, možná proto je ze všeho nejtěžší přijmout fakt, že i moje možnosti mají své hranice.

Serpentinu za serpentinou pokračuji na Úbočí Kozích hřbetů. Zapomínám na předbíhání ostatních. Zapomínám na dokočení závodu. Zapomínám úplně na všechno kromě toho, jak se vyškrábat na vrchol. Kousek po kousku tlačím tělo na hranici jeho možností. Vysápu se na kamenné schody. Rozcestník. Vrchol. „Pojď do mě!“, prohazuji směrem k pořadateli při kontrole startovního čísla. Rozbíhám se.

Mám za sebou 38 kilometrů a ocitám se v té šťastné chvíli, kdy jakoby všechno šlo úplně samo. Náročnost závodu a hranice bolesti téměř přesáhla únosnou mez, ale já se usmívám. S doširoka roztaženýma rukama dobíhám na poslední občerstvovačku pod sjezdovku Stoh. Jako pštrost strkám hlavu do kbelíku s ledovou vodou. Odpočívám ve stínu u Svatopetrského potoka.

Následuje úsek, která nemá s běháním nic společného. Nejprudší sjezdovka u nás – Stoh. Maximální sklon sjezdovky činí téměř 64 procent, průměrný sklon je 39 procent. Noční můra mnoha běžců. Během 800 metrů nastoupáme zhruba 300 výškových metrů. Navíc od začátku závodu jsme nuceni na obzoru blížící se Stoh pozorovat. Těším se. Těším se, až si to s ním rozdám. Chci ho pokořit. Postupuji kousek po kousku. Od sloupu ke sloupu. Jde to ukrutně pomalu, ale rvu se seč můžu.

Z vrcholu traverzuji a sbíhám do ski areálu Svatého Petra, abych si vyběhl poslední černou sjezdovku na Pláně. Během kilometru bych měl nastoupat zhruba 400 výškových metrů. Další extrémní stoupání stovky metrů nahoru mě ale totálně vyčerpává. Jestli jsem doposud měl nějaké náznaky křečí, nyní už nelze mluvit o náznacích. Nově to nejsou jen lýtka a stehna, ale i pro mě doposud neznámé svaly nártu a kotníku. Učím se nové pohyby. Své nohy za sebou tahám jako válečný invalida. Těch pár stovek metrů nahoru zdolávám přímo hlemýždím tempem. Nahoře prosím pořadatele o magnesium. Bezúspěšně.

Do cíle mi zbývají poslední dva kilometry. Opět ležím schoulený ve stínu. Odpočívám.

Závěrečný seběh po sjezdovce Hromovka je variací všech možných druhů křečí. V jednu chvíli mi běžecký bůh podkopává nohy a já okamžitě letím vstříc zemi, kde se svíjím v záchvatu, nebezpečně připomínající ten epileptický. Prosím běžce, které jsem ještě před malým okamžikem předběhl, o solnou tabletu. Nikdo už nic nemá. Ti ochotnější mi chtějí přivolat záchranáře. Rezolutně odmítám.

Do cíle se dobelhávám za 8 hodin a 38 minut. Neobjevuje se pocit zadostiučinění z heroického výkonu, vždyť si ani nemůžu sám rozvázat tkaničky. Až večer mě potěší SMS zpráva od pořadatelů, že jsem skončil 31. v kategorii.

Jenže v noci dostávám svalovou horečku a jakékoliv jídlo moje tělo odmítá přijmout ještě další den. Počítám, že během závodu jsem vypil přes 7 litrů vody, všechno vypotil a k tomu ještě shodil 3 kila.

Ano, ultramaratony v horách jsou nepředstavitelně krásné a vím, že to bude disciplína, které se budu chtít věnovat, ale teď na ni prostě fyzicky nemám. Nejsem sám. Na start se postavilo téměř šest stovek účastníků, ale závod dokončilo pouhých 218 můžu a žen. Český běžecký svět našel své peklo i nebe a já si splnil svůj ultramaratonský sen.