23.11.2014 Lysacup: Janovice – Bystré (7,9km; D+ 907m), čas 1:02:02, 138. místo (77. místo v kategorii)
Tři vrcholy, necelých osm kilometrů a jedno z největších převýšení v běhu na Lysou horu – to všechno slibovala mistrovská etapa běžeckého seriálu Lysacup.
Bohatší o několik cenných zkušeností v běhu na Lysou horu měním své závodní zvyklosti. I přes minusové teploty panující na Lysé hoře běžím v klubovém dresu s krátkým rukávem. Mé tělo si umí přece tělesnou teplotu regulovat nejlépe. Bořím svoji zásadu ze silničních závodů a před startem se poslušně rozklusávám, a hlavně se řadím do středu startovního pole. „Předbíhají tě holky, takže jiné místo na startu si nezasloužíš!“ zní mi hlavou.
Zhruba první kilometr vede po docela úzké silnici. Trpělivě krok za krokem sleduji běžce před sebou. Nikoho nepředbíhám. Už vím, že přepálím-li tempo, protrpím zbytek závodu. Běžím pomalu, sousředím se na svůj dech. Před sebou mám výběh na první vrchol – Tanečnici. Jedná se o relativně mírné a táhlé stoupání. Mám pro něj vlastní cíl – nepřejít do chůze.
Zvládám to. Dívám na turistický rozcestník a těším se na běh po hřebenu hor. Výběh na vrchol Kykulka, seběh k Ivančeně, po rovině pod Lysou horu a závěrečný výběh – tomuhle říkám běh a zvláště, když nám příroda připravila tak úchvatnou zimní scenérii.
Při výběhu na Kykulku v nejprudším úseku přecházím do chůze. Snažím se nezpomalit. Předklonem posouvám své těžiště a s krátkým zapřením dlaně o stehno střídám ve vysokém tempu pravou a levou nohu. Nikoho nepředbíhám a nikdo nepředbíhá mě. Vzápětí ovšem ztrácím. Mé silniční boty mi nedovolí se plně uvolnit při seběhu k Ivančeně. Podvědomě šetřím i své pravé koleno.
Nevadí. Polovinu závodu mám za sebou a stále se cítím skvěle. Vlastně víc než to – po dlouhé době si běh přímo užívám! Raduji se při pohledu na pronikající sluneční paprsky skrz zmrzlé stromy, představuji si jak mé tělo při běhu lehce kopíruje členity terén a vůbec nevnímám zbývající vzdálenost do cíle. Dokonce přestávám sledovat turistické značení… a sakra! Špalír běžců, ale málokdo z nich běží, naopak většina z nich jde. Jsme pod Lysou horou.
Nejsem vyjímka a závěrečný úsek zdolávám chůzí. Pomalou. Několik závodníků mě předbíhá. Utěšuju se, že jen co vylezu na Lysou horu, rozběhnu se a pár jich zase předběhnu. Na vrcholu se dávám do běhu a… zůstávám stát na místě! To je neuvěřitelné, připadám si jako Ted Flintstone, když se rozjížděl ve svém autě. Lysá hora je pokrytá ledem a tohle moje silniční boty nezvládají. Opatrně přenáším váhu na špičky a dobíhám do cíle – 1:02:02.
I přes to, že si nezvládám splnit svůj etapový cíl a doběhnout do cíle s časem pod jednu hodinu – jsem štastný. Nevadí mi, že mě dneska předběhli hned čtyři závodnice, tuhle etapu jsem si mistrovsky užil a těším se, až si ji zopakuji v rámci tréninku na příští běžeckou sezónu.
