2.11.2014 Lysacup: Velký Javorník (7,5km; D+ 667m), čas 0:51:18, 70. místo (40. místo v kategorii)
Poznej svůj limit! Tímhle sloganem se pyšní zimní běžecký pohár Lysacup. A oprávněně! Od začátku listopadu do konce února čeká běžce celkem 17 etap a všechny, kromě prologu na Velký Javorník, končí na nejvyšším vrcholu Beskyd. Patřím mezi štaslivce, kteří v říjnu získali jeden z posledních volných čipů pro nováčky a tak mohu první listopadovou neděli stát na startu úvodní etapy spolu s téměř tři sta startujícími v čele s reprezentantem ČR v běhu do vrchu Tomášem Lichým.
Nádherné slunečné podzimní dopoledne mi dovoluje obléct si kraťasy. Před sebou mám trať dlouhou 7,5 kilometru s převýšením 667 metrů. Mé očekávání nejsou vysoké. Se závody do vrchu nemám žádnou zkušenost, proto se mé ambice smršťují do běžeckého klišé – nezranit se a užít si závod s přáteli.
Na startu pod skokanskými můstky ve Frenšťátu pod Radhoštěm stojím s kamarádem Matějem. Má již několik ročníků Lysacupu za sebou, proto ochotně naslouchám jeho cenným radám.
Start! Hned na začátek si pro nás organizátoři připravili zhruba 1,5 kilometrový okruh s minimálním převýšením zakončený ovšem impozantním výběhem 428 schodů podél skokanského můstku. Plný energie zvládám s přehledem první okruh a blížím se k magickým schodům. „Sakra, proč všichni závodníci na schodech přecházejí do chůze?“ honí se mi hlavou, když předbíhám zkušenější závodniky. O pár desítek schodů dál už také ovšem pokračuji v hlubokém předklonu opírajíc si ruce o stehna.
Po zdolání posledního schodu přecházím do běhu. Okamžitě citím, jak mi začínají tuhnout lýtka. Příště si musím vzít silnější kompresky, tohle není obyčejný závod na silnici. Sbíhám do údolí, absolvuji další 1,5 kilometrový okruh a vrhám se na druhý výplaz schodů. Soustředím se na každý schod zvlášť. Pekně jeden po druhém. Místy si pomáhám zábradlím. Na posledním schodu mi hlásí průběžnou 51. pozici. „To není špatné na začátečníka!“ pomyslím si a rozbíhám se vstříc vrcholu Velkého Javorníka.
To, že bych se mohl hned při své premiéře umístit mezi prvními 50 účastníky, ve mě probouzí závodníka. Zrychluji a okamžitě začínám předbíhat první běžce před sebou. Chyba. Po pár set metrech letmým pohledem na turistický rozcestník zjišťuji, že mám před sebou ještě předlouhých 3,5 kilometru. A co teprve to převýšení! Snažím se držet tempo, ale když o několik nekonečných minut později zjišťuji, že jsem uběhl pouze 500 metrů, okamžitě si uvědomuji, že svoji pozici neudržím.
Začínám ztrácet tempo. Dobíhají mě závodníci, které jsem předběhl. V kopcích přecházím místy do rychlé chůze a nezadržitelně spomaluji. Kilometr před cílem začíná nekonečné stoupání v serpentinách – má krize vrcholí. Nedokážu se rozběhnout. Nevím, co se to se mnou děje. Normálně bych se donutil nejblížšího závodníka chytit a držel bych se ho ideálně až do cíle. Teď to prostě nejde. Dokonce mě předbíhá pozdější vítězka ženské kategorie. Uznale tleskám.
Vrchol! Z posledních sil se rozbíhám. Nechci do cíle dojít. Takhle se závod prostě nekončí. Dobíhám v čase 0:51:18 na 70. místě. Dalších 224 závodníku je ještě na trati.
