Mistroství ČR v půlmaratonu

18.4.2015 Pardubický vinařský půlmaraton (21,0975km), čas 1:26:57, 108. místo (70. místo v kategorii)

Dva týdny před maratonem se vydávám otestovat svoji formu na Pardubický vinařský půlmaraton. Otestovat je možná silné slovo. Přijíždím spíše zjistit, zda-li po zranění dokáži vůbec maraton o dva týdny později uběhnout.

Straší mě, že jsem celý březen nemohl běhat, proto se v dubnu vrhám zpátky do tréninku. Po prvních dvanácti dnech mám naběháno více než 130 kilometrů. Běhání mě opět baví. Zřejmě i proto, že mě po dlouhé době nelimituje zdraví. Achilovka drží a každodenní poctivé cvičení balančních cviků mi pomohlo odstranit bolest v pravém koleni. Užívám si tak každou možnost, kdy mohu vyběhnout.

Jenže třetí dubnovou sobotu je už od rána všechno špatně. Můj plán, objednat si tři hodiny před závodem v jídelním voze těstovinový salát, bere za své omluvou, že právě došel. Hrozící nedostatek energie zachraňuji hodinu před závodem tortillou s grilovaným kuřecím masem objednanou v nejmenovaném řetěžci rychlého občerstvení. Přitom všem ještě zapomínám dodržovat pitný režim. Ideální předzávodní příprava.

Na klubovém focení hazím své malicherné starosti za hlavu. Zdravím se s kamarády a navzájem si přejeme, ať nám to dneska běží. Těším se, až si budeme vzájemně fandit přímo na trati a nakonec se v cíli plácat po zádech a gratulovat si k dokončení závodu. O tomhle je náš běžecký klub.

V závodním koridoru stojím po boku Jirky, kapitána naší vítězné štafety, Daubyho, který si na Pražském půlmaratonu zaběhl skvělý osobní rekord a Martina, eltitního klubového běžce, který chce dnes běžet stejným tempem jako já – 4:10/km. Akorát podstatný rozdíl je v tom, že pro Martina se jedná o tempo tréninkové!

První kilometry ubíhají rychle. Držíme se spolu ve skupině a úsměv máme ve tváři. Až na Jirku, který mě a Martina taktně upozorňuje, že bychom se měli věnovat běhu a své tlachání si nechat na později. Na chvilku přestáváme.

Zhruba od sedmého kilometru již běžíme s Martinem sami. I přes opravdu silný protivítr zvládáme prvních deset kilometrů v čase 41 minut a 25 vteřin. Zakazuji si myšlenky na osobní rekord a soustředím se na svůj cíl – běžet druhou polovinu závodu rychleji.

Před občerstvovačkou, zhruba někde na 14 kilometru, vytahuji Carbonex. Chci zažehnat nedostatek energie a připravit se na úsek do otočky na ulici Hradecká, kde byl protivítr nejsilnější. Néé! Tableta končí na zemi. Vítr sílí. Martin se mi vzdaluje.

Kritický moment závodu. Vím, že si nesmím Martina nechat odběhnout na více než pár kroků. To, že ho uvidím i na o něco delší vzdálenost neznamená, že budu mít sílu ho doběhnout. Zvyšuji kadenci kroků a poprvé za celý závod se snažím využít závětří vysokého běžce přede mnou. Je to nezvyk. Většinou já jsem tím závětřím.

Otočka. Ze silného protivětru se stává pomocník. Zrychluji. Během pár kroků jsem na úrovni Martina. Do cíle zbývají čtyři kilometry. Dotazem zkontroluji tempo. Jsme o pár vteřin rychlejší než byl náš cíl. Už vím, že z Pardubic budu odjíždět spokojený.

Necelé tři kilometry před cílem se táži Martina, jestli bude v závěru závodu zrychlovat. Ne, od startu až do cíle chce držet konstantní tréninkové/maratonské tempo. Profík. Má touha po osobním rekordu je ovšem silnější. Děkuji mu a loučím se.

I když zrychluji a běžím vstříc svému nejlepšímu půlmaratonskému času, poslední dva kilometry si užívám. Na mostu přes Labe míjím své klubové kamarády, kteří mají ještě čtvrtinu závodu před sebou. Všichni se usmíváme, zdravíme se a vzájemně hecujem…

Cíl protínám v čase 1:26:57.