Mistrovství ČR na 100km

18.7.2015 MČR na 100km (vložený závod na 10km), čas 0:43:18, 1. místo (1. místo v kategorii)

Na jarním soustředění Běžeckého klubu České spořitelny, ukrytého hluboko v šumavských lesích, se při tréninkovém půlmaratonu okolo ledovcových jezer dozvídám od našeho veleváženého běžeckého hosta a jednoho z nejlepších českých ultramaratonců Radka Brunnera, že v červenci přijede obhajovat své vítězství na Mistroství České republiky na 100 kilometrů do mé rodné Ostravy. Po doběhnutí v návalu endorfinů bezmyšlenkovitě slibuji, že budu-li doma, přijdu Radka na mistroství běžecky (aspoň na část závodu) podpořit.

Z propozic závodu zjišťuji, že bude možnost si zaběhnout i vložené závod. Lanařím svého tréninkového parťáka Marka, ať si v rámci přípravy na Ostravský maraton zpestří přípravu. Podléhá a přihlašuje se na půlmaratonskou distanci. Já, s představou svého podzimního lámání rychlostních rekordů, se přihlašuji na vložený závod na deset kilometrů.

Marek

O měsíc později přichází zásadní problém. Mistroství České republiky koliduje v mém diáři s hudebním festivalem Colours of Ostrava, kterého se tradičně účastním. Slib je slib. Instrukce pro mého osobního řidiče jsou tak jasné – za každou cenu mě musí vzbudit (čti vykopat z postele) a odvézt na start závodu.

Na startu závodu jsem ve vrcholové formě – nevyspaný, rozlámaný, s žaludkem na vodě a nastupující bolestí hlavy. Podstoupit po závodě dopingovou zkoušku, okamžitě plním stránky místních bulvárních plátků informací o mé hladině alkoholu.

To vše mi ovšem vynahrazuje atmosféra závodu. Již po příjezdu do areálu maratonského klubu Seitl, kde se závod koná, se zdravím s již závodícím Radkem. Je neuvěřitelný – strojové tempo a úsměv na rtech. Již od prvních kilometrů není pochyb o tom, kdo je šampión. Mně dělá radost, že mám možnost mu pomoci na občerstvovací stanici, kdy se po nějaký čas starám o to, aby měl Radek neustále ve svých lahvích k dispozici svůj iontový nápoj. (I díky tomu) Radek v tropických teplotách obhajuje své vítězství na Mistroství České republiky na 100 kilometrů.

Shodou příznivých okolností se mi daří, v čase který není hoden zveřejnění, vyhrát vložený závod na 10 kilometrů. Je to vítěžství vůle a taktiky, jelikož se již od startu řadím za nejrychlejšího závodníka a běžím s ním celou dobu. Po prvním kilometru mi je ovšem jasné, že se jedná o méně zkušeného běžce, protože kdyby se ohlédl a podíval se na mou (zdravě zelenou) barvu obličeje, okamžitě by mi utekl. Naopak takhle je nucen poslouchat (inspirován historkou tradující se o nejmenovaném trojnásobném vítězi olympijských her v Helsinkách) mé rádoby vtipné poznámky o počasí, průměrném tempu a ubývající vzdálenosti. Kilometr před cílem zvyšuji tempo, dostávám se do vedení a s přehledem dobíhám osamocen na stadion v čase hluboka zaostávajícím za mými možnosti.

Jak pravila přítelkyně s ironií Dr. House při pohledu na fotografii ze stupní vítězů: “Podívej se, koho si porazil…”