28.9.2014 Mistrovství ČR v silničním běhu Běchovice – Praha, 10,031km, čas 0:40:45, 259. místo (37. místo v kategorii)
Místroství ČR v silničním běhu pro mě začalo už o čtyři dny dříve návštěvou lékaře, jehož výsledkem byly antibiotika a zákaz účasti na nejbližších běžěckých závodech. „Tomáši, ne že vás uvidím v neděli v Běchovicích!“ vyhrkla na mě lékařka, aniž bych se ji svěřil, jaké mám na víkend plány. Neběžet závod, na který se těším celé léto? Nechat si ujít legendární závěrečný kopec Hrdlořezák? Nezůčastnit se přeboru Běžeckého klubu České spořitelny? To nepřipadalo v úvahu!
Antibiotika zabrala okamžitě. Hlavní příznaky zánětu průdušek zmizely. Co teď? Poběžím? Poběžíš?! To byla otázka, která mě pronásledovala. Byl jsem si vědom toho, že když poběžím, může se mi zánět velmi rychle vrátit a to v mnohem horší podobě…
Poběžím. Unikajíc před odpovědností jsem se uklidnil předpovědí nádherného slunečného počasí. Nepoběžím na hraně svých možností a ani se nebudu snažit zaběhnout si osobní rekord. Naopak – poběžím pomalu s cílem vrátit se zdráv do Ostravy a hlavně si vychutnat atmosféru nejstaršího nepřerušeného silničního závodu v Evropě.
Do Běchovic dorážím po desáté hodině. Kolegové z Běžeckého klubu České spořitelny se již připravují na start u památníku běžců. Přebírám startovní číslo a hledám někoho, kdo by se podělil o své zkušenosti, jak běžet Běchovice. Tento závod je velmi specifický. Trať vede od startu prvních 500 metrů z kopce a pak se překlápí do velmi mírného stoupání. Kombinace stupňujícího se chladu po odevzdání bagáže, vzrůstajícího adrenalinu na startu a davu běžců, nutí běžce rozeběhnout začátek závodu ve velmi rychlém tempu. I to stačí, aby pak v mírném stoupání nohy ztěžkly. A to na trati ještě čeká běžce dlouhý výběh na kopec Táborák a od 7,5km závěrečný, zhruba dvoukilometrový, výběh na legendární kopec Hrdlořezák.
V jedenáct hodin vyrážejí na trať muži starší 40 let. O 30 minut později vybíhají ženy. Já startuji v elitní kategorii přesně v poledne. Na startu stojím vedle kolegy Petra, jehož specializací jsou závody na 10km, které běhá pravidelně pod 40 minut. Letos chce ale Běchovice běžet pomaleji, zhruba na úrovni 41 minut. Ideální. Petr je dostatečně zkušený běžec. Hned od startu nám hlídá tempo. Rozbíháme se pomalu. Během prvního kilometru nás předbíhá kolega Braňo, který nám na startu vyprávěl zážitky ze srpnového Ironmanu ve Švédsku. Tázavě koukám na Petra, který mě ovšem vzápětí uklidňuje, že běžíme podle plánu. Věřím mu. Na pátem kilometru nám Braňo kouká na záda.
Zhruba na šestém kilometru začínáme sbíhat z Táboráku k Hrdlořezům. Na startu mi Petr kladl na srdce, ať při seběhu zpomalím a hluboce prodýchám. Řídím se jeho radou. Zpomalujeme a necháváme se předběhnout množstvím závodníků, kteří se rozhodli, že to z kopečka prostě rozbalí.
Hrdlořezák. Dvoukilometrový kopec, po jehož vyběhnutí zbývá do cíle zhruba 500 metrů. První dojem? Je obrovský. A ten sklon! Zmenšuji frekvenci kroků a pouštím se do toho. Vší silou. Okamžitě začínám předbíhat všechny závodníky, kteří mě předběhli. Vidím na nich, jak jim těžknou nohy. Já mám sil dost. Možná to je způsobeno i kompresními podkolenky, které mám dnes poprvé na sobě. Ani stopa po kyselině mléčné, takže kilometr před cílem zrychluji na maximum. Bohužel utíkám i Petrovi. V cíli mě mrzí, že jsme nedoběhli spolu, když se pro tento závod stal mým běžeckým mentorem, ale v té chvíli jsem prostě zrychlit musel…
Cílem probíhám v čase 0:40:45 a je z toho krásné 37. místo v kategorii mužů ve věku 19 až 29 let. Slibuji si, že příští rok se vrátím. Trať si mě okamžitě získala. K tomu musím připojit i nezaměnitelnou atmosféru závodu a Běchovice se pro mě najednou stávají jedním z nejoblíbenějších závodů.
