6.9.2015 Ostravský půlmaraton (21,0975km), čas 1:25:53, 16. místo (14. místo v kategorii)
Po Krkonošském SkyMarathonu regeneruji, zlepšuji krevní obraz v Rumunských horách, tréninkově šlapu trasu bajkového závodu Ostravský chachar a těším se na podzimní premiéru na domácí půdě – Ostravském půlmaratonu. Aby to byla premiéra pořádná, kromě půlmaratonské distance poběžím i pětikilometrový úsek štafety naši tréninkové skupiny ZBYTEK SVĚTA.
Akorát poslední dny před závodem jsem nucen vytěsnit běh z hlavy. Celé dny sedím v pracovně a učím se. V pátek před závodem absolvuji předposlední zkoušku svého vysokoškolského studia v Brně a hned v pondělí po závodě mě čeká zkouška úplně poslední. Takhle jsem to neplánoval, ale priority jsou jasně dané. Možná i to mi ale paradoxně pomáhá. Nezdržuji se zbytečně na předzávodním expu, nepropočítávám průměrný čas na kilomertr, nestuduju mapu závodu, neplánuji cílový čas – prostě běžím. A běžím rychle.
První polovinu závodu běžím v tříčlenné skupině. Pomáháme si. Střídáme se ve vedení, chráníme před silným větrem a šětříme tak cenné síly na závěr závodu. Na desátém kilometru mám neuvěřitelný mezičas 0:37:47! Vždyť to je skoro o minutu a půl rychleji, než je můj osobní rekord na 10km trati! Znervózňuji. Běžím rychle. Běžím na osobák.
V druhé polovině závodu začínám nepatrně zpomalovat. Krize přichází. Při běhu do Dolní oblasti Vítkovic běžím přímo proti silnému větru. Netrpělivě vyhlížím Kamču a další své kamarády, kteří mě dnes přišli podpořit přímo na trať. Na 13 kilometru mi ukázkově podávají bidon s vodou a pronášejí tolik potřebná slova povzbuzení. Nyní už je to na mě.
Mám teď před sebou čtyři kilometry, kdy poběžím zcela sám. Jen já a krize. Rvu se, ale ne a ne se dostat zpátky do tempa. Ohlížím se. Na záda mi začíná dýchat běžec kategorie veterén. Kde ten se tady sakra vzal?! Já lapám po dechu a on se mi lepí na paty. Ne! Ty mě nepředběhneš. Zrychluji.
Vracím se na Místeckou ulici. Probíhám kolem občerstvovačky a upínám se k 17 kilometru, kde na mě čeká vlastní láhev s vodou. Poprvé tak šetřím cenné vtřeřiny, které při jiných závodech na občerstvovačkách lehce ztrácím. Občerstvuji se a soustředím na závěrečný úsek závodu. Osobák je blízko.
Poslední kilometry jsou ve znamení souboje s časem. Netrpělivě koukám na hodinky, stále se mi tomu nechce uvěřit. Pár set metrů před cílem mě ještě k závěrečnému zrychlení vyhecuje štafetový parťák Eda – 1:25:53! Výrazně, o více než minutu, zlepšuji svůj doposud nejlepší čas a umisťuji se tak v elitní patnácce závodníků. Raduji se. Asi minutu. Dokud mi nedojde, že jsem v prudkém protivětru zaostal za účastnickým limitem na Mistroství republiky v půlmaratonu o 53 vteřin.
Po doběhu se protahuji, odpočívám a chystám na svižný pozávodní výklus. Už mi nepůjde o čas, ale i tak chci svým výkonem pomoci štafetě, která mě právě na Ostravském maratonu před třemi lety vrátila do běžecké stopy, k lepšímu umístění.
Predátorské sklony fungují dokonale. Předbíhám rovných 15 štafet a … vracím se k učení. Celou podzimní sezónu mám před sebou. Forma je přichystána, závody naplánovány.
