20.9.2014 RunTour Olomouc, 10km, čas 0:39:27, 21. místo (16. místo v kategorii)
Pro diváky jsou závody ve Smetanových sadech atraktivní, jelikože běžce mají skoro pořád na očích. Horší je to pro nás – samotné běžce. Čekalo nás nebývalé množství úzkých začátek, čtyři výběhy a seběhy nadchodu a start v 13 hodin, kdy už slunce krásně hřeje…
Poučen ze svých chyb na Birell Grand Prix v Praze jsem se na RunTour do Olomouce těšil. V červnu, necelé dva měsíce po mém prvním maratonu v Praze, jsem si totiž právě zde zaběhl osobní rekord na půlmaratonské trati v čase 1:28:20. Trať závodu ve Smetanových sadech sice vzbuzovala můj respekt, ale i přesto jsem se těšil, protože po dlouhé době jsem měl běžet se svým kamarádem Jiříkem, který umí půlmaraton ještě o pár minut rychleji.
Můj plán pro závod byl předem daný. Jelikož je Jiřík rychlejší, chtěl jsem se ho držet hned od startu a ideálně až do cíle, abych si vylepšil svůj osobní rekord. Do startovního koridoru jsme ovšem přišli na poslední chvíli a už jsme se nedokázali dostat dopředu na úroveň času, který jsme chtěli běžet. Necelý první kilometr mi tak trvalo než jsem se propracoval před skupiny běžců, kteří by měli končit ve výsledkové listině za mnou. Zbytečná ztráta sil.
Předzávodní předpoklady se potvrdili hned po startu. Jiřík byl rychlejší. Během chvilky si na mě vypracoval náskok několika metrů a já mu tak hned od začátku závodu koukal na záda. Nic jsem nevzdával, ale ani jsem se ho nesnažil dohnat. Naopak jsem si hlídal své tempo, dýchání i běžecký styl – přeci jen jsem chtěl běžet pod hranici 39 minut.
Po třetím kilometru na prvním seběhu jsem měl Jiříka stále před sebou. Co se děje? Neměl by na mě mít větší náskok? Vždyť před necelým rokem mi na Porubském čtvrtmaratonu nadělil více jak 4 minuty. Před čtvrtým kilometrem jsem Jiříka doběhl. Chtěl jsem ho povzbudit. Předběhl jsem ho a doufal, že udělá to, co bych na jeho místě udělal já – zrychlí a poběží přímo za mnou. Běžel!
Na mezičase byl náš čas 0:19:22. S Jiříkem jsme na sebe spiklenecky mrkli a začali jako zkušení kenští běžci spolupracovat. Kilometr jsem běžel vpředu já, kilomter určoval tempo on. Zrychlovali jsme, povzbuzovali jsme se a já si závod hrozně moc užíval – do osmého kilometru.
Právě tam mě pomalu a jistě začala porážet kyselina mléčná. Nepatrně jsem zpomaloval a začal Jiříkovi opět koukat na záda. I útok na můj osobní rekord začal mizet v slunečních paprscích babího léta. Do cíle jseme doběhl v čase 0:39:27 – o 21 vteřin později než Jiřík.
I přes náročnou trať a krizi na osmém kilometru byl závod nádherný! Díky Jiříkovi jsem si běh opravdu užíval. I přesto jsem v cíli přemýšlel, co by můj výkon v příštím závodě mohlo podpořit. Už nějakou dobu jsem si všímal, že většina mých kamarádů běhá v kompresních podkolenkách. I přes jejich pozitivní názory, jsem byl ke kompresním podkolenkám dlouhodobě skeptický. Považoval jsem je za další marketingový trik využivající běžeckého boomu. I přesto jsem po závodě zamířil k stánku české firmy Royal Bay a nechal si vysvětlit výhody komprese. Nebudu vás napínat – domů jsem odjížděl s lýtkovými návleky i podkolenky.
